Slyšeli jste už o tomto stavu zhroucení člověka, ke kterému vede až přílišná oddanost práci? Proč k tomu dochází a jak se zavčas bránit? O syndromu vyhoření se mluví převážně v souvislosti s lékaři, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky, učiteli a dalšími pomáhajícími profesemi, ale netýká se jen jich. Vyhořet může každý, kdo se práci obětuje až příliš a zákonitě pak u něj přichází časem vyčerpání a zklamání. Jak se tedy syndromu vyhoření vyhnout?
Kde se vzal pojem syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření byl poprvé pojmenován a popsán před čtyřiceti lety americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergerem a hned se kolem toho strhla velká vlna zájmu. Právě on použil poprvé pojem Burnout (vyhoření, vyhasnutí) a toto označení nemoci se vžilo natolik, že se používá dodnes. Většinou je tento problém vázán na pracovní výkon a týká se především profesí, kde dochází ke kontaktu s lidmi.
Nejdřív zápal, poté vyhoření
Syndromu vyhoření předchází vždy velmi podobný scénář, i když jeho příčiny a projevy mohou být dost rozdílné. Lidé, kteří jsou jím ohroženi, přistupují ke své práci jako k poslání a věnují mu veškerou svou energii. Ze začátku mívají nereálné představy a vize spojené s nadměrným optimismem a stávají se z nich workoholici. Bohužel stejné nadšení očekávají i od svého okolí a když nepřichází, cítí se sami a nepochopení. To časem vede k rozčarování z toho, že jejich práce se neustále opakuje a přitom pořád nevede k těm výsledkům, jaké si na začátku představovali. Navíc mohou být rozhořčeni i ze špatného finančního ohodnocení, které si za svou obětavost nezaslouží, a podobně. Frustrace se postupně prohlubuje více a více. Pokud se k tomu pak přidá například ještě nějaká nepříjemná událost v pracovním nebo osobním životě, je to už jen krůček k pocitu prázdnoty, který syndrom vyhoření charakterizuje.
Všeho do času
Vyhoření nepřichází z ničeho nic. Delší dobu má dotyčný pocit, že už nemůže a začíná se mu rozpadat jeho pracovní, ale i osobní život. Postupně tento stav přechází ve formu psychických problémů, které se mohou projevovat od apatie až naopak k agresivitě vůči svému okolí. K tomu se přidávají často i zdravotní problémy, například v podobě nespavosti, bolestí hlavy, zažívacích obtíží a dalších projevů nemocí. Pokud syndrom není včas podchycen a nezlepší se podmínky v pracovním prostředí, může dojít až k úplnému zhroucení. Člověk v tu chvíli již není schopen normálně vstát ráno z postele a jít do práce, propadne se do bezbřehé letargie, ze které není snadné se dostat zpátky.
Co bude dál?
V první řadě je potřeba odstřihnout se alespoň na nějaký čas od práce, která toto vlastně způsobila. Vezměte si dovolenou nebo běžte na nemocenskou, hlavně si vytvořte nějaký odstup. Dobré je svěřit se do rukou psychologa, který vám pomůže podívat se na vše s nadhledem, odhalit příčiny a hledat řešení vzniklé situace. Odhoďte tedy stud a opravdu vyhledejte odborníka. Je potřeba se také začít soustředit na jiné věci než jen na práci. Najděte si koníčka, naučte se relaxovat nebo třeba začněte s novým sportem. Způsob odreagování není podstatný, důležité je to, že práce přestane být jediným smyslem a náplní života. Možná se vám podaří vše zvládnout tak, aby nebylo nutné měnit pracovní místo, pokud ale ne, i to může být řešením. Nová práce a nový kolektiv lidí může přinést onu kýženou změnu k lepšímu.
Raději včas zabrzděte
Prevence je de facto stejná jako léčba, jen nemusí být tak radikální. Nejdůležitější je si uvědomit, že nežijete jen pro práci a i když byste velmi rádi, sami svět nespasíte. Čas na rodinu, přátele, koníčky a odpočinek není promarněný. Naopak je to ta nejlepší investice, kterou můžete udělat. Myslete na to dříve, než bude pozdě.