Kde jsou meze nutné obrany?

Občas je možné se v médiích setkat s případy, kdy se napadená osoba bránila útoku útočníka, načež byla sama vystavena policejnímu vyšetřování. Podívejme se, proč tomu tak je a jaké jsou vlastně meze trestněprávního institutu nutné obrany.

Stručně o institutu nutné obrany

Nutnou obranu řadíme mezi takzvané okolnosti vylučující protiprávnost činu. Jedná-li tedy osoba v nutné obraně, neposoudíme toto jednání jako trestní čin, ačkoliv některé znaky konkrétního trestného činu vykazuje. Podmínky nutné obrany zakotvuje trestní zákoník v § 29.

Předně je nutné říct, že je možné se bránit pouze útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá. Útok přitom musí být veden proti zájmu chráněnému trestním zákonem. Kupříkladu tedy bude veden proti životu, zdraví či majetku. Je důležité podotknout, že útok nemusí být veden proti životu obránce, ale může být veden i vůči třetí osobě. Trestní zákoník rovněž stanoví, že se nejedná o nutnou obranu v případě, že byla obrana zcela zjevně nepřiměřená útoku. Na rozdíl od krajní nouze, další okolnosti vylučující protiprávnost, však není nutné, aby šlo útok odvrátit jinak (např. útěkem). Stejně tak může být škoda způsobená obranou či z obrany hrozící vyšší než škoda hrozící z útoku. Krajní nouze přitom vyžaduje opak.

Na závěr této části ještě dodejme, že v nutné obraně nejedná ten, kdo útok vyprovokoval. Jednáním v nutné obraně se rovněž nemůže ohánět útočník, který se následně brání osobě jednající v nutné obraně.

Meze institut nutné obrany na praktických příkladech

Rozeberme si nejprve situace, kdy útok bezprostředně hrozí nebo trvá. Útok bezprostředně hrozí v situaci, kdy je z okolností nanejvýš pravděpodobné, že k útoku v blízkých okamžicích dojde. Ilustrujme tuto situaci na konkrétním příkladu.

Představte si, že jdete z restaurace potemnělou ulicí a proti vám kráčí skupinka podnapilých hromotluků. V jednom z nich poznáváte člověka, proti němuž jste se zastal slečny ve zmíněném restauračním zařízení. Už z dálky na vás pokřikují, že si to s vámi pěkně vyřídí.

V takové situaci bezesporu útok bezprostředně hrozí. Osoba jednající v nutné obraně přitom nemusí čekat, až padne první rána. Nutné je pak dále řešit otázku, zda útok trvá a či už jej lze považovat za skončený.

Podržme se předchozího skutkového děje. Skupinka hromotluků se dostala těsně do vaší blízkosti, vy jste popadl volně ležící tyč a nejmenšího hromotluka s ní přetáhl po noze. Kosti zapraskaly a zasažený hromotluk se odporoučel k zemi. Ostatní hromotluci překvapení vaší rozhodností se dali na útěk. Vy neleníte a vydáváte se kvapem za nimi, tluče je tyčí hlava nehlava.

V situaci, kdy útočníky pronásledujete, již nejednáte v mezích nutné obrany, neboť útok již netrvá. Následky takového jednání si probereme v další části tohoto článku. Zmiňme dále, že obrana může být klidně vedena proti nejslabšímu ze skupiny útočníků. Poněkud jiná by pak byla situace v případě, že byste pronásledovali zloděje prchajícího před vámi se svým lupem. V takovém případě totiž útok na majetek i nadále trvá, a je tak možné ho bránit. Ovšem s ohledem na další podmínkou, kterou je intenzita obrany.

Trestní zákoník totiž dále stanovuje podmínku intenzity obrany, a to v § 29 odst. 2, který v tomto směru říká, že obrana nesmí být zjevně nepřiměřená útoku. Z toho vyplývá, že intenzita obrany může být i nepřiměřená a rozhodně může být vyšší než intenzita útoku. Judikatura i nauka se přitom shodují, že intenzita obrany dokonce musí být vyšší než intenzita útoku proto, aby mohla být obrana účinná. Ilustrujme si tuto problematiku na jiném příkladu.

Představte si, že sedíte na své zahrádce. Tu najednou spatříte vašeho souseda a zároveň soka v lásce, jak přeskakuje nízký plůtek. V ruce drží pohrabáč a má očividně v úmyslu vás jím utlouct, a zbavit se tak svého protivníka. Vy neváháte a svou legálně drženou střelnou zbraní ho jedním výstřelem trefíte do hrudníku přesně v okamžik, kdy se rozpřahuje k prvnímu úderu. Ani přes okamžitý zásah záchranné služby se útočníka nepodaří zachránit.

Ačkoliv můžeme říct, že obrana byla v tomto případě výrazně intenzivnější než útok, patrně bychom nedovodili, že šlo o obranu zjevně nepřiměřenou. Zda je obrana přiměřená, nepřiměřená či zjevně nepřiměřená usoudíme podle několika hledisek. Zohledňuje se především způsob útoku, tedy fakt, zda je útočník sám či se jedná o skupinu, zda je útočník ozbrojen, za jakých okolností k útoku dochází (denní doba, rušné místo, atp.) a v neposlední řadě také na jaký chráněný zájem se útočí. Kromě objektivních hledisek je však podle judikatury třeba vzít v potaz i subjektivní pocity bránící se osoby, která se musí rychle rozhodovat, je v mimořádné situaci a pod velkým tlakem. Zkusme si teď ilustrovat obranu, která se bude pravděpodobně jevit jako zjevně nepřiměřená.

Ponechme si opět souseda přeskakujícího váš plůtek. Tentokrát však nedrží v ruce pohrabáč, ale obě ruce má prázdné, aby v nich mohl odnést váš nový křovinořez, který se mu bude hodit na chalupě. Vy jeho jednání pozorujete z okna. Když opatrným krokem vyjde z kůlny i s vaším křovinořezem, vypálíte na něj několik ran ze své legálně držené zbraně. Soused skončí s těžkými zraněními v nemocnici a patrně bude po zbytek života upoután na invalidní vozík.

V tomto případě útok trvá, neboť pachatel odnáší svůj lup. První podmínka nutné obrany je tedy splněna. Ovšem intenzita obrany se jeví jako zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana střelnou zbraní je v tomto případě vedena proti neozbrojenému útočníkovi a zohlednit je rovněž nutné i fakt, že útočník útočí na váš majetek, který je na pomyslném žebříčku hodnot chráněných trestním zákoníkem až za životem a zdravím.

Co když se nevejdu do mezí nutné obrany? A co když jednám v nutné obraně, ačkoliv jde o útok domnělý?

V přecházejících řádcích jsme si uvedli situace, kdy bránící se osoba vykročí z mezí nutné obrany, tedy se dopustí tzv. excesu. V případě, že útok bezprostředně nehrozí či netrvá, mluvíme o excesu extenzivním. V situaci, kdy je obrana zjevně nepřiměřená, mluvíme naopak o excesu intenzivním. Na oba případy trestní zákoník pamatuje. Ačkoliv se tedy takto bránící osoba dopouští trestného činu, je vykročení z mezí nutné obrany považováno za polehčující okolnost podle § 41 písm. g). Zároveň tato okolnost umožňuje pachateli trest mimořádně snížit pod dolní hranici trestní sazby, a to konkrétně podle § 58 odst. 6.

Trochu odlišná je pak konstrukce v situaci, kdy se osoba brání domnělému útoku. Jde tedy o situace, kdy o útok nejde, ale bránící se osoba se domnívá o opaku. Jedná tedy v omylu o okolnosti vylučující protiprávnost. V takovém případě bude buď vyloučena její trestní odpovědnost, anebo bude takto bránící se osobě možné přičíst vinu maximálně za nevědomou nedbalost. Aby mohla přijít na pořad dne nevědomá nedbalost, bude muset jít o situace, kdy bránící se osoba vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům skutečně věděla nebo vědět mohla, že se nejedná o útok. Ilustrujme si tuto problematiku na konkrétním případu.

Představte si situaci fingovaného únosu, který má posloužit jako netradiční narozeninový dárek. Máme tu domnělý útok na osobní svobodu, který však unesená osoba považuje za skutečný. V této situaci se rozhodne použít kapesní nůž a jednoho z domnělých únosců s ním závažně poraní.

Takovouto situaci bychom pravděpodobně vyhodnotili jako omyl o existenci okolnosti vylučující protiprávnost, a tato osoba by tedy za svůj čin nebyla trestně odpovědná. Jinak bychom však pohlíželi na tento čin v případě, že by se ho dopustil třeba policista, který měl a mohl vzhledem okolnostem rozpoznat, že nejde o skutečný únos.  Například proto, že mu útočníci vyhrožovali pouze maketami zbraní. Posouzení konkrétního případu je však nadmíru složité, neboť se při něm bere v potaz řada okolností, jež by z ilustrativního příkladu udělaly námět na celovečerní film.

Proč bývá bránící se osoba vyšetřována?

Často se setkáme s tvrzením, že je lepší se nebránit, případně se raději nezastat třetí osoby, neboť je takový obránce mnohdy vyšetřován policií a hrozí, že nakonec skončí za mřížemi on sám. K prověřování a mnohdy i k vyšetřování události skutečně dochází a je to správné. V některých případech se totiž ukáže, že se odkazem na nutnou obranu pachatel snaží zakrýt, že vlastně spáchal trestný čin. Stejně tak se zkoumá, zda se obránce nedopustil vykročení z mezí nutné obrany. Pro tyto důvody je tedy skutečně žádoucí, aby byly tyto události řádně prošetřeny.

Tolik tedy k institutu nutné obrany. Podělte se s ostatními čtenáři o váš názor na současnou právní úpravu nutné obrany v komentářích pod článkem. Měla by se pravidla zpřísnit, anebo by mělo naopak dojít k uvolnění podmínek nutné obrany v neprospěch útočníka?

Na vaše otázky odpovíme. Nebojte se zeptat.