Zástavní právo je právní institut sloužící k zajištění pohledávky věřitele. Jde o věcné právo, konkrétně o věcné právo k věci cizí, kterým věřitel zajišťuje svou pohledávku pro případ, že by dlužník nesplnil svůj dluh. V takovém případě může věřitel věc nejčastěji ve veřejné dražbě prodat a z výtěžku uspokojit svoji pohledávku.
Zástavní právo je podrobně upraveno v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně v §§ 1309 – 1394. V následujícím článku se budeme věnovat pouze základním atributům zástavního práva.
Předmět zástavy a vznik zástavního práva
Zástavou podle ustanoveních občanského zákoníku může být každá obchodovatelná věc, tedy jak věc movitá, tak i věc nemovitá. Zástavní právo se zřizuje zastavovací smlouvou. Není-li movitá věc předána zástavnímu věřiteli, vyžaduje se písemná forma takové smlouvy. V zákonem stanovených případech je pak vyžadována smlouva ve formě veřejné listiny či zápisu do rejstříku zástav. V případě, že je zástavou věc nemovitá, vyžaduje se ke vzniku zástavního práva, zápis této skutečnosti do katastru nemovitostí. Zastavit lze dále cenný papír, pohledávku či podíl v korporaci. Rovněž lze zastavit i věc, která má teprve vzniknout. V takovém případě mluvíme o tzv. budoucím zástavním právu. Zastavit lze i věc, která nepatří dlužníkovi, vždy však se souhlasem majitele věci.
Výkon zástavního práva
Pokud je dluh tzv. splatný, může věřitel uspokojit svou pohledávku výkonem zástavního práva. Zpeněžit zástavu však nemůže dříve než 30 dnů poté, co dlužníkovi oznámil, že započal výkon zástavního práva. Není-li ujednáno jinak, dochází ke zpeněžení předmětu zástavy formou veřejné dražby. Z výtěžku je následně uhrazena pohledávka a náklady nutné na výkon zástavního práva. Zbytek výtěžku připadne dlužníkovi, jelikož nejde o zástavu propadnou, ale prodejnou.
Zánik zástavního práva
V případě právního vztahu vyplývajícího ze zástavního práva mluvíme o tzv. vedlejším či akcesorickém vztahu. Tento právních vztah mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem je totiž závislý na vztahu hlavním, a to mezi věřitelem a dlužníkem, který může vyplývat třeba ze smlouvy o hypotečním úvěru. Práva a povinnosti vyplývající z existence zástavního práva tedy zanikají v okamžiku, kdy zaniká primární právní vztah. V případě zástavního práva k nemovitostem a zástavního práva zapsaného v rejstříku zástav, pak zaniká zástavní právo až v okamžiku výmazu zástavního práva z rejstříku zástav či z katastru nemovitostí.